Z Chebu až do Jičína

 Kdybych si nezrakvila koleno, nekoupil by si můj muž kolo a nezačal jezdit....Dostat mého muže dříve tak 3x do roka na kolo mě stálo vždy velké úsilí. Nemluvě o tom, že povětšinu jízdy jsem si jela já na pohodičku a muž funěl (jak by ne, když já furt někde lítám), což nedělalo dobře mužskému egu a většinou vedlo k naprosté nas*anosti. Takže vlastně jsem byla víc spoko, když jsem si mohla jezdit sama.

Po operaci jsme koupili gravela, abych zase nabrala svalovou hmotu. Asi 3 týdny na to si Martin taky koupil gravela. A že bude jezdit do práce. No, vysmála jsem se mu. A pak jsem jen žasla, že ráno ve 4:15 nasedá na kolo (jedna cesta 54 km), aby následně odpoledne z Hradce přijel busem a  druhý den naopak. I o víkendu si sám dal klidně 60 km vyjížďku. Když jsme pak spolu absolvovali pár rychlovýjezdů, měla jsem co dělat, abych mu stačila a už bylo jen málo kopců (dlouhé, táhlé), kde jsem měla šanci ho předjet.

Přemýšleli jsme, jak strávíme letos dovču (= udáme dítě i psa). Mně bylo jasný, že na vysoký hory to ještě s kolenem nebude. A nevěřila jsem svým uším, když byl vyřčen návrh: "Co kdybychom jeli přejezd Krušných hor až do Jičína na kolech?". Jasně, že jsem byla pro. Orientačně jsme nastřelili trasu, start bude v Chebu, projedeme celé Krušné s návštěvou oblíbených míst, České Švýcarsko, Lužičky, Jizerky a když zbyde čas, tak třeba i Krkonoše. Pět - šest dní bude stačit. Brašny na kole, lehké karimatky i spacáky jsme si naštěstí mohli půjčit a tak už jen zbývalo synchronizovat hlídání a počasí.

Den nultý

Ve čtyři jsme přišli z práce a ze školky. Martin dostal za úkol odvézt divou zvěř do Solnice, já obstarat nákup. Pálí mě v krku a teče mi z nosu. Cucám strepsils jak o závod. V Českém Švýcarsku už 5. den hoří, naštěstí Ústecký kraj zákaz vstupu do lesů nevydal. V 19:00 začínáme balit. "Ty si s sebou nebudeš brát knížku? To já jo." Ve 20:00 "Ok, nebudu si brát knížku. A vezmu si jen 2 trička." Ve 21:00  "Tak to je výborný, nevejde se mi ani jedna láhev na kolo s tou debilní brašnou." Ve 22:00 zabaleno.

Den první

V 6:00 vyjíždíme na vlak. Skoro nemůžu mluvit, jen skřehotám. Mám ucpaný nos. Vlak Jičín - Nymburk klasická drkotačka. Nymburk - Praha už značné zlepšení stability vlaku, ale nechápu, proč veškerá volná plocha ve vagónu musí být posprejovaná. Praha - Cheb luxusní jízda, pospávám, čtu, piju kafe. V 11:30 jsme vyplivnutí na nádraží v Chebu, dobalujeme a v 11:50 mačkáme na hodinkách start. Je vedro, pálí mě v krku, do každýho kopce neskutečně funím, tepovka jak při finiši, nohy jak z olova, říkám si, že to takhle 5 dní nedám. Martin mi vesele ujíždí a mě se chce brečet. Taková ta klasika. Zastaví, čeká na mě a jakmile se přiblížím, opět to rozšlape a vyráží vpřed (já přece nemám ráda ty pauzy). Birel v Kraslicích a návštěva lékárny, kde požaduju cucavý bonbóny na krk. Jo, je poznat že jsme v Ústeckém kraji, jsou tu fakt divní lidé. Hrozný stoupání z Kraslic. Nekonečný. Na slunci. Ale pak už ty náhorní louky, no krása. 17:00 a jsme v Horní Blatný. Mám hlaďák a pocit, že už nikam nedojedu. Slevujeme z dnešního původního plánu a míříme k Božímu Daru, k turistickému přístřešku s pramenem. Je to tu fakt boží, hlavně že už nikam nemusím. Dnešní večerní menu se skládá z lyofilizovaných boloňských špaget (jako těch 400g mi v tu chvíli přijde dost málo) a z domácího koláče dovezeného na kole až sem. V půl 9 zavírám oči a radši nemyslím na to, že zítra budu muset zas šlapat. Celkem: 88km / + 1734m, v pohybu 4 hodiny 40 minut

Den druhý

Opět se mi potvrdilo, že "základem sangvinika je dobrý spánok", budím se v 7:30. Místo "dobré ráno" ze mě vychází jen pár sípotů, aha, hlas odešel úplně. Ale vzhledem k tomu, že tu není Judit a já nemusím neustále na něco odpovídat, tak to není zas až takový problém:). Dvě porce kaše k snídani mi přijde teda dost málo, ale jídlo je vyměřené na příděly. Dneska mají přijít bouřky a tak chceme stihnout dojet až k Nežerkům do Ostrova a přespat v suchu v chatičce, mělo by to být asi 130 km. Začínáme výškrabem na Klínovec a po kochačce následuje 30 km sjezdu. No to ty kilometry parádně ubíhají! Oproti včerejšku se mi jede už náramně dobře a tak když se profil začne stávat zase houpavým, tak mě to dokonce i baví a hned závodím s cyklistou přede mnou. V Mníšku plánujeme zastavit na nějakou sváču a birela. Těším se na nanuka. Záhy zjišťujeme, že na místě fungují už jen 2 vietnamské obchody, ovšem bez zmrzky. No dobře, i čokosušenky po 80 km přijdou vhod. Do Ostrova nám zbývá 65 km. Cože?! Jo tak 130 to asi nebude...Pokračujeme. Šotolinová cesta a kopec k tomu. Mám pocit, že chcípnu. Vůbec se mi nechce jet, doprčic kdyby tu byl aspoň asfalt. Záhy mi ale stoupne glykemie a tím i chuť zase šlapat. A už tu je vodní nádrž Fláje, tady už to známe, to už jsme "skoro doma". Hlásím Martinovi, že rozhodně na Bouřňák musíme vyjet. Prostě jsem tam zamilovaná do těch výhledů a na kole jsem tam ještě nebyla. Kontrolujeme postup bouřek, dobrý máme náskok přibližně 150 km. Další povinnou zastávkou je Komáří Vížka. A pak už to je do Ostrova jen z kopce...no a párkrát i do protikopce, postupně se nakloněné roviny stávají mega prďákem. Držím stále druhou pozici v našem tandemu, i když vzdálenost mezi mnou a Martinovými zády se s přibývajícími kilometry stále zvětšuje. V Tisý můj zadek zaznamenává každou nerovnost na silnici. Poslední výjezd a slavnostní sjezd do Ostrova. Máme na pány ubytko v pokojíku a večeři na terase (eh, tak dneska ta porce byla snad ještě menší než včera! Ale zachraňuje mě makový koláček a pak ještě návštěva u Nežerků, kde klasicky sníme všechno, co se před nás položí). Cítím se značně použitě a tak se 9 hodin odporoučíme do postele. Těším se na luxusní noc v posteli. Ta se bohužel nekoná. Přímo pod oknem máme oheň, který obsadila pařící partička, která značně bouřlivě vyhrává a vyzpěvuje. Modlím se, aby už přišly ty bouřky a oni vysmahli od ohně. V půl 4 ráno je moje přání vyslyšeno. Celkem: 143 km / + 2172m, v pohybu 6 hodin 50 minut

Den třetí

Po hrozný noci si dost přeju, aby pršelo, abychom nikam nemuseli. Aspoň dopoledne.  Samozřejmě, že neprší. Proč je to odsud hned tak do kopce?! Zvedáme kotvy a i přes mlhu a mraky míříme vzhůru na Děčínský Sněžník. Jasně, že nahoře není nic vidět, ale to by prostě nešlo tam nejet, když jsme tady. Krasosjezd do Děčína a hned sváča u Kaufu. České Švýcarsko objíždíme, ale tak výjezd na Jedlovou považuju za dostatečné bolestné. Dneska je můj zadek už od začátku nějak nespokojený, pořád se musím ze sedla zvedat a různě poposedávat. A moc mi to teda nešlape. Jako popravdě se mi ani na tu Jedlovou nechce, obzvlášť, když vím, jaký to je stoupání, které začíná už v České Kamenici, ale to bych před Martinem nepřiznala. V Kamenici na posilněnou dáváme nanuky a vyrážíme dál. V Kytlicích začíná mrholit, postupně dost intenzivně. Zakotvíme to tedy na chvíli na nějakém dětském hřišti v přístřešku. Padá na mě únava, chlad. Několikrát užuž vyrážíme a v tom se zase spustí déšť, čím dál vydatnější. Ustupuju a neochotně uznávám (v duchu naopak cítím docela úlevu), že v tomhle fakt nemá smysl na Jedlovou jet. V 15 hodin to vypadá na radaru nejlépe, šance na postup. Cílem je přístřešek u Krkavčích skal, snad by tam měl být i pramen. Jen co vyrazíme začne ale zase pršet a za chvíli je tu ceďák. Najednou je hrozná tma, nic není vidět. Během chvíle jsme durch, už ale nemá smysl někde čekat, prostě dojedeme na ty hranice. Nad Dolní Světlou se asfalt změní v kamenitou a písčitou cestu, Martinovi se zadře řetěz, já radši sesedám z kola. Dotlačíme kola do přístřešku. Br, všechno studí. Nevím, jak to usušíme. Ještě než se převléknu, jdu na průzkum k tomu prameni. Les je najednou v tom dešti dost strašidelný. Mobil se mi vlhkem seká, tak ho radši schovávám a doufám, že trefím zpět. Místo pramene na mě čeká rochniště, kde zapadnu po kotníky do bahna. No pecka. Náhle vedle mě spadne ze stromu šiška a málem mi přivodí infarkt. Radši se dávám na ústup. S vodou to je blbý. Chytáme vodu ze střechy přístřešku do ešusu a misek. A pak taky do hrníčku takový čůrek co teče ze stromu. Trochu toho bordelu v tom holt přežijeme. Okolo 7 večer přestává pršet. Jsme ale dost nedospalí a tak chystáme spaní. No ještě že jsme tu byli tak brzy, za chvíli se objeví dvě turistky, očividně dost zklamané, že už je plac zabraný a že musí o dům dál. Ve 20 hodin už spím jak dudek. Celkem: 65,6 km / + 1116m, v pohybu 3 hodiny 26 minut

Den čtvrtý

Jak překvapivé, do rána nic neuschlo. Mokré cyklo kalhoty, helma a tretry jsou teda nic moc. Ve vesnici Martin proplachuje v potoku řetěz, snad to bude dobrý. Jedeme asi 10 km do Heřmanic k prameni, kde si vaříme snídu a doplňujeme vodu. Ze včera mi zbyl ještě čokorohlík, takže snídani tentokrát s dvěma porcemi kaše a dezertem považuji za dostatečnou. Brzy se otepluje, slunko svítí a my konečně vidíme Lužičky, i když už jen za námi. Jede se mi parádně (to asi ta snída) a tak přebírám vedení v našem týmu. V Křižanech nenápadně navrhuju, že když jsme nemohli na Jedlovou, že bychom si mohli vyjet na Ještěd, když je tak náhodou cestou. Martin se na to moc netváří. V Křižanském sedle hlásím, že klidně pojedu sama a sejdeme se v Liberci, přijde mi, že mám síly na rozdávání. Martin něco zabručí, ale vyráží také po červené, směr Ještěd. Ok. Na Výpřeži se už dostává do vedení a svět je zase v pořádku, že. Jako pěkně hnusný stoupání. Za každou serpentýnou už jsem doufala v konec...a ono zas další stoupání. Ač jsem si připadala, že do toho docela dupu, tak jsem podle Stravy rozhodně nedupala. A nahoře - ach. Pokocháno, beru bundu na sjezd a frčíme. Trochu lituju ty, co se v serpentýnách plazí z Liberce nahoru. Nechtěla bych... Zakotvíme to u obchoďáku u asijského bistra. Hodlám se pořádně nacpat. Bohužel se ale nějak s postupem jízdy porce čím dál tím zmenšují. Ještě doplníme zásoby v obchodě a razíme dál, směr Oldřichov. Překvapí nás dost hezká cyklostezka údolím. Ale úplně si to neužívám, neboť vím, že brzo přijde stoupání nahoru do Jizerek a jako moc se mi teda nechce. Ale zase je fajn, že cestu neznám a nevím, co mě čeká. Kupodivu mi to z Oldřichova docela šlape, říkám si , že třeba z toho kápne nějaký segment, jenže pak mi to překazí Martin, potřebuje zastavit, páč mu padá zadní brašna. Zastavit! V kopci! To jako přece nikdy! Takže stojíme, občerstvujeme se a pak pokračujeme směr Olivetská, Hřebínek a pak od bufíku volím cestu přes Promenádní, jelikož ji na běžkách mám radši. Jenže na běžkách člověk netuší, že jede po panelce...Mimochodem, Jizerky jsou přecpaný cyklisty, i když oproti Krušným jsou tu výhledy jen vzácně a je to tu takové nudnější a menší...Z Bukovce sjezdík k přístřešku v údolí Jizery. Krásné prosluněné místo se spoustou malin a lesních jahod, no dál už se nám ten den nechce. Koupačka v Jizeře a zrovna když se tak zabydlujeme jde kolem takový starší pán a dá se se mnou do řeči. Záhy se dozvím, že objel Česko na kole za 14 dní, ale teď že už jen chodí a píše básně " no jednu si tady vytáhněte a ještě obrázek na památku"...Ten stařík made my day! Až budu v důchodu taky chci chodit po horách a rozdávat básně! Celkem: 100 km / + 1839m, v pohybu 5 hodin 26 minut

Den pátý

Z naší večerní debaty jsem smířená s tím, že už frčíme rovnou do Jičína. Proto mě tedy dost překvapí otázka: "A nevezmeme to teda takhle ještě přes Krkonoše?" OK, jsem pro. I když vnitřně jsem vlastně v takovém rozpoložení, že na jednu stranu si říkám, že když už jedeme, že by bylo super přejet ty Krkonoše až k Černý Hoře, ale na druhou stranu už i mně se moc nechce šlapat do kopce a nohy mi nějak tuhnou. Hnedle z kraje docela přísné stoupání, v Harrachově vzpomínka na deštivý skialpový závod a začíná voser stoupání na Dvoračky. Tak já nevím, nohy mě nebolí, ale nějak nejsou schopný šlapat rychleji, táhnu se jak hlemýžď. Na Dvoračkách se shodneme, že už úplně nemáme na to, ty Krkonoše přejet. Vůbec neodmlouvám. Takže měníme plán a sváča nebude teda ve Špindlu, ale až v Jilemnici. Ale tak když už jsme tady, tak si přeci musíme vyjet na Žalý, ne? Děsný sjezd z Dvoraček. Teda děsný na gravelu. Jsem vyklepaná. A pak zas děs běs stoupání na Mísečky. Uf, ještě že na Rovinka to je z kopce. Hlásím, že potřebuju dojíst aspoň tu sušenku, jinak moje tělo není schopný pohybu. Výškrab prďákem na Benecko, já to vyjedu ale ve výsledku jsem stejně rychlá jak Martin, který kolo tlačí. Jupijou, jsme na Žalým a teď už z kopcééé...Sjezd přes Mrklov byl za trest. Díra vedle díry a na gravelu, to je fakt něco. Achjo. Hladově už vyhlížím obchod. Ten na začátku Jilemnice má dneska zavřeno. Bože! Objížďka. Nekonečně dlouhý město. Kde tu mají obchody?! Konečně! Zmrzlina, houska, sýr, víno, všechno to do sebe cpu. Eh, tak ještě teda dojet do Jičína. Optimalizuju trasu tak, aby byla co nejmíň do kopce. Sbíráme poslední zbytky sil, moto zní: " čím rychleji pojedeme, tím rychleji budeme doma." Jako z kopce se tím řídí vcelku snadno...V Tampli nás ještě chytá déšť, ale to už je fuk. Závěrečný kopec na Klepandu a tradá, Jičín je tu. "Dneska teda segment (Valdických věznů) nejedu," hlásí Martin. No, já taky ne. A je to, jsme doma. Dneska už teda tempo bylo silně uvadající, takže myslím, že to bylo tak akorát. Tak čus bus a příští rok: Tatry (jako lezecky ;))! Celkem: 75 km / + 1416m, v pohybu 4 hodiny 26 minut

Velké dík babičkám, dědům a tetě, že zvládly hlídání i předání si našich dětí!