Tábor-Kozákov-Ještěd-Bukovka

Když jsem se povalovala s berlema doma na gauči, tak mě napadlo, že si musím vymyslet nějaký projekt na léto, až zase budu "provozu schopná". Něco, co mě bude motivovat vrátit se zpět k původní síle, když budu mít nějaké ty slabší chvíle a nebude se mi chtít cvičit nebo se budu chtít litovat a na všechno se vybodnout. Nemusela jsem přemýšlet dlouho. Dojedu na Bukovku! (Byla jsem realistická a v potaz brala jen kolo-projekty). Takže Bukovka. Ale vezmu to ještě přes Tábor, Kozákov, Ještěd a Jedlovou. Škoda, že se nedá vyjet na kole na Zebín, jinak bych startovala tam. Hned jsem si trasu klikala na mapách. Vyšlo to na asi 180 km a +3600 výškových metrů. V tu chvíli mi to přišlo jako velká paráda a naprostá pohoda. (Podotýkám, že do té doby jsem ujela na kole nejvíce 90 km a to ještě s vcelku malým převýšením a většinou po 2 hodinách na kole už mě to přestávalo bavit).

O čtyři měsíce později. Nečekaně (dobrá, trochu jsem tomu pomohla) se naskytlo časové okno. Judit bude mít 2 dny program u babičky a dědy i s přespáním a já ve středu nemám žádné pacienty. Dny jsu ještě dlouhý, pršet nemá a natrénováno mám snad z pěti denního přejezdu. A tak v pondělí píšu Verče, co by jako říkala na to, kdybych se k nim pozvala na jednu noc neb potřebuju někde přespat. Verča má pochopení pro moje blázniviny, takže mi hnedka nabízí k dispozici gauč se spacákem v obýváku. Tak jo, jdu do toho.

V úterý ráno mám vše nachystané a jsem nervózní z toho, kdy se mi podaří vypakovat Judit k babičce. Propočítávám průměrné rychlosti vzhledem k časovým možnostem. Mám ale štěstí, Judit se budí vcelku brzo takže už v půl 8 ji odvážím, honem chvátám zpět, převlíknout, navlíknout vestu, pití. Beru i náhradní duši a pumpičku i když je mi jasný, že případným defektem by moje krasojízda skončila. (Jo, měnit duši jsem se stále nenaučila). Do uší pouštím ze spotify můj mix písniček, co vydrží asi 3,5 hodiny a v 8:20 mačkám hodinky, start.

Jsem celá rozjařená z toho, že jsem fakt vyjela, takže hned za Železnicí si uvědomím, že jsem automaticky pokračovala z Železnice na Zámezí, jelikož tak jezdím na Tábor většinou. Vracet se nebudu, přes Allainovu věž terénem na gravelu se mi nechce, no dobrá, takže hned na začátku si prodlužuju trasu o 3 km. Skvělý. Šlapu rozvážně, musím vydržet celý den. Na Táboře selfie a frčíme dál. Cestou z Tábora mě napadne, že přes Veselou vlastně vůbec nechci jet, tak se vydávám co nejkratší cestou na Bačov. Ještě že jsem si fakt nekoupila tu silničku. Nerada jezdím kopce co znám, ale tentokrát mi Kozákov přijde vcelku milý. Nahoře do sebe soukám první sváču a sůšu a koukám, kudy dál. Za chvíli už to začne být zábavnější neb se vymotám ze známých končin do neznáma.

Parádní sjezd do Malé skály. Parádní stoupání na Frýdštejn. Připadám si jak úplný závoďák a říkám si, jak mi to do těch serpentýn šlape. (Haha, strava mě pak vyvedla z omylu, vůbec mi to tam nešlapalo, dle výsledků v segmentech :D ). V Hodkovicích podruhé měním plán. Naprosto mě odpuzovala představa stoupání na Ještěd z Hanychova poté, co jsme ho před pár dny s Martinem sjížděli dolů. Ještě jsem si moc dobře pamatovala, jak to tam frčelo a jak se tvářili ti, co šlapali nahoru. Takže koukám na hřebenovku na Ještěd. Podle leteckých snímků na mapách bych to snad na gravelu projet měla. No co, při nejhorším kolo povedu. Druhá zajížďka pod Javorníkem a pár výškových metrů navíc. Aspoň že ty výhledu pak byly eňoňuňo. 

Další sváča, tlačítko play again v mobilu a vzhůru na Ještěd. Zvedne mi náladu zjištění, že je to jen 10 km. No dobře, 500 výškových. Ale tak za hodinku bych tam mohla být, ne? (Samozřejmě, že v duchu si tajně říkám "to bych byla šnek, určitě tam budu tak za 45 minut"). Šotolinka, začíná se pěkně zvedat. Pak je to houpavý, to je bžunda, pohoda. Na Pláních kontroluju, jestli opravdu mám jet po tý červený. Hm, mám. Rozšlapávám se, co to dá, ale stejně se za chvíli poroučím k zemi, kolo mi prohráblo. Padám "anblok", neumím rychle vycvakávat nášlapy a bojím se o koleno. Ztráty tentokrát žádný, bylo to i bez publika, ale pokorně kolo vytlačím na nejbližší horizont. Pak zase do sedla, abych si pochvíli říkala "to jako fakt?", "ty vole, já určitě jedu po turistický, to není možný", v duchu se omlouvám turistům, jednou radši ještě sesedám, tak kde už je sakra ta silnice, jo támhle a hele, ona ta cyklo fakt tudy vedla. Jako přísný. Na gravelu teda. Poslední zatáčky na Ještěd po asfaltu a jsem tam. (Hm, tak fakt téměř za hďku...). Dávám si birella, o kterém jsem snila už od Kozákova. Posílám foto Verče a přijde mi povzbuzující zpráva ať makám dál. Usmívám se. Na druhou stranu ale realisticky škrtám z programu Jedlovou. Možná kdybych mohla vyjíždět v 6 ráno, tak snad, ale netoužím dojíždět někde za tmy a nepřijde mi úplně vhodný se nasáčkovat k Verče třeba v 10 večer. Vůbec mi to ale nekazí náladu, myslím že i bez Jedlový to bude stát za to.

Koukám na mapy, kde bych si dala odpolední kafíčko. Občerstvení ve Svojku, za 40 km, povětšinou z kopce, to vypadá dobře. Za 2 hoďky bych tam mohla být. Hlad teď nemám a tak za 20 minut opouštím Ještěd, užívám si sjezd až do Křižan a v duchu si říkám, že jsem byla hustá, když jsem tohle vyšlapala s báglama na kole. Míjím Jablonné, Brniště... a najednou už nejedu z kopce, už je přede mnou zase stoupání. Mírný, dlouhý, slunce pálí, dochází mi voda, do p*dele kde je ten Svojkov?! Přesvědčuju se, že těch 10 km už dojedu a sůšu si dám až tam. A vzápětí zastavuju a cpu do sebe čokoládovou corny a trochu zapíjím, zbývají mi asi 3 hlty vody. Mega hypoglykemie. Ploužím se dál, děsý tempo. Nemám šanci na Bukovku dojet. Že bych to vzala k Verče do Kamenice? A až zítr na Bukovku? Nebo někde na vlak? Promýšlím nejrůznější varianty a šnečím tempem se pohybuji vpřed. Konečně bufík! Prosím kafe, limonádu nemáte, tak birella a vodu, jo už máte jen poslední čtvrt litr, no to nevadí. Odnáším si kořist do ústraní a pak do sebe cpu koláč zabalený na cesty (jo, profesionálně místo energetických tyčinek vozím koláč v alobalu :D ). Pak ještě housku. Taková houska po 5 hodinách jízdy chutná miliónově. A to kafe, ach. Podávám zprávu Verče, že jsem pěkně v háji, ale že na Bukovku je to už jen 35 km. "To dáš!!! Fandíme ti!", přichází mi odpověď, která mě nakopne a já v hloubi duše vím, že už to prostě musím dát.

Je mi jasný, že někde musím doplnit proviant, než obchody zavřou. Ve Skalici má být nějaká večerka. Tak jo, cítím se už o dost líp a cca po půl hodinové zastávce opět vyrážím (je to děs, ten čas neúprosně běží). V místě očekávaného obchodu mě překvapí zavřená dřevěná bouda velikosti dvou kadibudek. Ale jo, to bude ono, venku před ní jsou vystavené a gumicukem ovázané sladké vody, i když, pravda, vzhledem k barvě etiket, na slunci už dlouho stojící. A vedle boudy napůl leží-sedí takové divné individuum. No, pecka,takže to jako prodává tenhle bezďák? Kdybych tak nutně nepotřebovala vodu, jedu dál. Opatrně se přiblížím ke dveřím a modlím se, ať namě ten týpek nepromluví. Dost se mi uleví, když za dveřmi spatřím klasickou vietnamskou večerku (i když taheje hodně mini rozměrů), s vietnamským dědou v kukani pouštící si nějaké buddhistické mantry. Snažím se dovnitř narvat i kolo, přece ho nenechám venku s tím individuem. S nákupem jsem spokojena, základní sportovní výživu jsem zde sehnala. Takže venku cpu do kapsy pod rámem bílé housky, eidam, dvě Vesna sušenky a do lahví přelívám bublinkatou citrónovou Poděbradku. Přežití zajištěno.

Za chvíli si to frčím již po cyklostezce Varhany směr Volfartice a vzpomínám, jak jsem si tu drandila na kolobrndě a pak i s Judkou v croozeru. V Žandově do sebe povinně cpu další sušenku, čeká mě stoupání na Bukovku, jehož délka ani sklon jsem ještě nezapomněla a nechci zas dojet na hypoglykemii. Čas běží. Malý Šachov, divný lidi, krásný asfalt Ústeckého kraje, vše při starém. A here we go, začínám stoupat přes Merboltice (ze všech směrů na Bukovku mi přijde tenhle asi nejmilosrdnější). Překvapuju sama sebe, jak do toho dupu, do uší mi zní Bella Ciao, dneska už asi potřetí, to mi ale vůbec neva, tyhle songy to je základ mého hnacího motoru vpřed.

Rozcestí před Slukovou. Ukazatel píše 2 km Rychnov. Píšu Verče zprávu "5 km!!!". Když se vyškrábu do Rychnova, je mi jasný, že 5 km to není, už mám 3 za sebou a nejmíň ještě 4 před sebou. A konečne nad Rychnovem Bukovku vidím. Tu moji milovanou, opěvovanou, monumentální (i když z téhle strany vypadající-jakoby-v-ďolíku-stojící) Bukovku. Neodolám a fotím vysílač se slunkem a vzpomínám, jak jsem tudy jednou se západem slunce taky projížděla. Z Příbrami si poslední 2 km naprosto užívám, i když funím. Kochám se známými pohledy na louky a vysílač. Ač je už před 6 večer, pod vysílačem stojí 2 auta a v závěrečném asfalt-prďáku předjíždím nějaké důchodkyně výletnice. Hm, vypadá to na nával.

Dámám na zvědavé otázky sděluju, že v nohách mám 150 km a že jsem pod Bukovkou dřív bydlela, tak že jsem to sem přijela zkontrolovat. Na Humboldtovu vyhlídku kolo už dostrkám. A je to. Jsem tu. Po třičtvrtě roce, zase o něco starší, s operovaným kolenem a spoustou dobrých i zlých dnů za mnou. Moc času na sentimentálnost nemám neb babči jsou mi v patách. Posílám vítězné foto Verče a zprávu, že z Benešova pojedu vlakem. Ego jde stranou, už vážně nemám chuť šlapat z Benešova do kopce do Kamenice. "Vlak jede v 18:50," přichází vzápětí odpověď. No ty brďo, to už abych zas frčela. Tak ještě kochačka od vysílače směr Lužičky a rozloučit se v duchu s vysílačem. 

Z Příbrami vyjíždím kopeček k Rychnovu na plný obrátky a už se těším na dlouhý sjezd do Benešova. Volím cestu přes Blankartice. Jela jsem tamtudy jen jednou, tak mi z paměti vypadl ještě jeden kopeček. No jako vůbec se mi šlapat už nechce, ale myšlenka na zmeškaný vlak mě pohání. A pak tramtadá, 8 km jen z kopce dolů. Teda vzápětí mě trochu radost zkalí uvědomění si, že zítra se ještě musím dostat domů, že v Kamenici moje cesta nekončí. Na nádraží dorážím v 18:40 a vypínám stop. Congratulation, this is your longest ride, gratulují mi hodinky. No ještě aby ne, 167 km / + 3228 výškových metrů. This is stronger than your usual effort, informuje mě Strava a ohodnucuje můj výkon číslem 660 (normálně se pohybuju tak od 50do 120). Jako hustý, fakt jsem to dala. Jsem ráda, že už nikam šlapat nemusím. Celý den je pryč, ráno v Jičíně a teď večer v Benešově nad Ploučnicí.

Hrozně smrdím, ještě že jedu jen chvíli. Česká Kamenice, vystupuju. Už chci nasednout na kolo, když slyším: "Chci vás upozornit, že na peróně se na kole nejezdí." "Aha, pardon." V 19:20 jsem u Verči. Sděluju dojmy, nechci vypadat hladově, ale vaječnou tortillu si moc ráda dám. A pak ještě druhou. "Nechceš ještě sladkou tečku? Máme štrúdl od babičky, je teda ze soboty..." "Já myslím, že to zvládnu, že jedlý bude..." :D. Ve 20 hodin ulehám na gauč a tak nějak mě příjemně bolí všechno. Spánek se ale kupodivu nedostavuje a tak celou noc napůl bdím a spím, snažím se přesvědčit hlavu, že by měla spát, jelikož zítra mě tělo musí ještě dopravit domů.

Čas v noci se táhne a tak jsem ráda, když už je 6 ráno a Verča, Tadeáš i Marťas vstávají. Snídaně, kafíčko a pak už teda budu muset vyjet. Plán mám jet do Mnichova Hradiště a pak už vlakem do Jičína, optimálně cestou s co nejmenším převýšením, což znamená jen prďák hned na začátku do Kamenického Šenova. 

Navzdory spánkovému deficitu a ujetým kilometrům se mi šlape dobře. V Šenově po chvíli ztrácím značení, ale což, prostě musím nahoru. K mému překvapení se ulice ale vzápětí mění v uličku a asfalt v šotolinu a kopec ve slušný prďák. Lehám na řídítka, cvakám na nejlehčí převod, vracet se nebudu, to prostě vyjedu. Prásk! Nevyjela. Opět pád, jako šiška. Až na zemi vycvakávám nášlapy a zjišťuju škody. Krvavý koleno (to zdravý) a nějak divně ohnutý řidítko. Pecka. Na funkci to naštěstí vliv nemá. Paní za plotem se ujišťuje, jestli jsem v pořádku. Jojo, jsem, jen bylo ode mě troufalé si myslet, že to vyjedu. Vytlačím kolo nahoru a za chvíli potkávám opět značení cyklotrasy. Silnice přes Slunečnou nezklamala, stále je v naprosto dezolátním stavu. Zase cyklostezka Varhany, dneska v tom příjemnějším sklonu, tedy směrem dolů k České Lípě. Tam následuje první sváča, časový plán plním s předstihem. Hned za Lípou opět ztrácím trasu, to jsem fakt tak neschopná? Nadávám si v duchu. Naštěstí je tentokrát náhradní trasu v celkem dobrém stavu. A pak už si to šlapu po rovinách skrz Kokořínsko podél Ploučnice. Asfalt se ztrácí a pokračuje prašná cesta s výmoly. Jako na horáku by to bylo v poho, ale takhle mě to děsně nadrncává. Nedočkavě vyhlížím silnici na Ralsko. Už je tu. Podél ní sice vede úzká pěšina pro kolo, zkouším po ní chvíli jet, ale můj zadek to naprosto odmítá a tak se vracím zpět na hlaďoučký asfalt prudit všechny motoristy. V Kuřívodech mě mile překvapí, že už je to jen 20 km a převážně z kopce. Už se v duchu vítězně směju a gratuluju si. Jo, jenže neříkej hop...Jen co vyjedu z vojenského prostoru tak se asfalt změní v hrůzostrašnou parodii na asfalt. Sice je to z kopce, ale musím furt přišlapávat a moje zadnice už odmítá jakýkoliv kontakt se sedlem. Modlím se, ať už jsem v nějaký vesnici na normální silnici. Borovice a Mukařov přijdou záhy, jen asfaltová parodie pokračuje. Jindy by mi to přišlo asi v normě, ale momentálně je moje zadnice rozmrskaná na padrť a sebemenší hrbol pociťuje jako díru nejmíň metr hlubokou.

Cedule Nádraží Mnichovo Hradiště mě opravdu potěšila. Jak ráda ji vidím. 68 km / + 580 výškových metrů. Děkuju, stačilo. Větrám nohy, slastně usrkávám kafe z automatu, přikusuju Bebe sušenky a čekám na vlak. 

Žůžo dobrodrůžo skončilo.