Konec, nebo silnější začátek?

... moje cesta od zranění zpět ke sportu

"To už si nezaběháš..." Konec? Ne, já se vrátím a se mnou přijde síla!

Už když jsem padala, věděla jsem, že tenhle pád je zlý. Lyže šly přes sebe a koleno se zkroutilo do špatného úhlu. Žádné rupnutí slyšet nebylo, ale nedůvěra ve vlastní končetinu a strach postavit se znovu na lyže se objevil téměř okamžitě. Když mi pak koleno dvakrát "ujelo" do strany a dostavil se "giwing away" fenomén, tušila jsem, která uhodila. Magnetická rezonance moje tušení potvrdila. Ruptura předního zkříženého vazu v kolenním kloubu a částečná ruptura menisku. Jako fyzioterapeutka jsem věděla, co tahle diagnóza v sobě skrývá a že mě čeká "běh" na dlouhou trať. Jako sportovkyni, a především běžkyni, se mi chtělo brečet.

Probrala jsem se, pořád lehce připitomělá z narkózy a jediné, co jsem naprosto jasně vnímala byla ostrá bolest zařezávající se mi do pravého kolene. Byla hodina po operaci a dva měsíce od úrazu. Jediné, co jsem chtěla, bylo spát, ale sebemenší pohnutí mi připomínalo, že před pár hodinami se do mého kolene vrtalo. Druhý den jsem ortopedii opouštěla o berlích s nohou v ortéze, dvě stě metrů k autu bylo nekonečných a každé drncnutí v autě mi vehnalo do očí slzy. Odpoledne doma na gauči jsem střídavě bděla a spala a věděla jsem, že teď už je to jen na mně. Nový vaz mám a jak se k následujícím třem měsícům postavím, je moje věc. Během dřívějších úrazů jsem vždy propadla do naprostého zoufalství a sebelítosti, že se nemůžu hýbat, že moje plány jsou v čoudu a moje fyzička mizí každým dnem. Dříve představa šesti týdnů o berlích a návrat k běhu po třech měsících s tím, že hodně opatrně, protože vaz je plně zahojený za 9-12 měsíců, by mě uvedla do totálního šílenství a temnoty. Zní to "blbě", a když se ti něco stane, tak to nechceš slyšet, ale je fakt, že co tě nezabije, to je tě posílí. (Jo, a taky v tu chvíli nechceš slyšet: "...ještě, že se tím neživíš!", "...mohlo to být něco horšího!", "...nemusíš ležet v nemocnici!", "...trocha odpočinku ti neuškodí". Jasně, všechno to je pravda, ale tyto řeči běžecké dušičce moc nepřidají). A tak jsem si hned připomenula, že po každém úrazu jsem se dokázala k běhu vrátit, možná ještě o trochu silnější než předtím. Rozhodla jsem se, že tentokrát si budu věřit a budu to brát jako výzvu. A že za rok si ty Lužické sedmistovky zaběhnu, Monte Rosu na skialpech sjedu a na Tre Cime vylezu. (Ok, když ne za rok, tak někdy prostě jo😊).

Druhý den po operaci jsem začala "makat". První čtyři týdny bylo cvičení na koleno hodně omezené, vzhledem k povolenému rozsahu pohybu a zátěži, ale posilovat s činkami mi nikdo nezakázal. Tak jsem si doma vytvořila domácí posilovnu. Dvakrát denně jsem půl hodiny až hodinu cvičila, různě kombinovala cviky na posílení svalů kolenního kloubu, na jeho mobilitu, na sílu paží a ramen, středu těla a celkovou mobilitu hrudníku. Byla to taková jóga a posilko vsedě a vleže. Vykoupat sebe nebo vykoupat 2,5letou dceru, donést si kafe z kuchyně na gauč (o berlích a s tím, že na druhou nohu nesmíte došlápnout) a setřít podlahu (což v podstatě bylo střídání holubičky a mrtvého tahu na zdravé noze) mi vesele nahrazovalo kardio cvičení. Přes to všechno svalová atrofie byla neúprosná, po dvou týdnech se objevil rozdíl v obvodech stehen 4 cm a začala jsem se zadýchávat, jen když jsem si měla dojít z obýváku do kuchyně pro jídlo. To jsem rozhodně neomezila, neboť jíst dostatečně a kvalitně během fáze hojení byla další věc, co jsem pro sebe mohla udělat. Na Stravu (tzn. aplikace) jsem se bála podívat, bylo mi jasné že moje křivka progresu padá strmě dolů (ale zase z 0 se zlepšuje o dost líp než ze 100, uklidňovala jsem se).

Díky antigravitačnímu trenažéru AlterG jsem mohla od druhého týdne trénovat chůzi po obou nohách (jít 20 minut rychlostí 2,5 km/hod na 30 % svojí váhy a být u toho zpocená a rudá jak rajče byl zážitek 😉). Po čtyřech týdnech jsem začala mít lehce roupy. A tak začaly vycházky do skal o berlích s tím, že jsme si s dcerou teď v tempu naprosto vyhovovaly. Doma mi bylo nainstalováno kolo do trenažeru a já začala naprázdno roztáčet šlapky. První patnáctiminutovky byly zlé. Ale po týdnu jsem si už troufla dát lehkou zátěž a šlapat i hodinu. Čím víc jsem toho zase z běžného života zvládala, tím víc se dostavovala potřeba spánku a já naprosto bez výčitek spala 9-10 hodin denně. 

A pak to přišlo. Po 6 týdnech jsem mohla odhodit berle a vykročit bez nich. Skoro až s lítostí jsem je uložila do sklepa (nu což, přece jen jsme se dost sblížily) a rozešla se. Byl to naprosto opojný pocit. Je neskutečné, jak se dokáže změnit úhel pohledu a z čeho najednou můžete mít radost - třeba jen z prosté chůze. Zároveň jsem směla na kolo ven (samozřejmě bez nášlapů). Po první jízdě jsem se vznášela v oblacích, i když tepovka na rovinaté trase byla naprosto šílená. Chůzi v Alter G jsem vyměnila za běh, což byl také skvělý pocit - opět zažít běžecký pohyb (i když na 30 % váhy, takový běh ve stavu beztíže 😊). K tomu poctivě denně cvičení, které vzhledem k už plné povolené zátěži začalo být o dost zábavnější.

Pak už to šlo ráz na ráz. Postupně jsem rovinky na kole vyměnila za kopečky a kopce. Z asfaltu jsem si troufla sjet i do menšího terénu. Zkusila jsem, zda už uvezu dceru v sedačce na kole a hle, hned z toho byla další tréninková silová fáze. Mohla jsem do bazénu a mrskala kraulem jeden bazén za druhým. Na kole jsem prodloužila vzdálenost. Troufla jsem si na nášlapy. Na skalách začala lézt na druhém (tzn. jištěna shora). Při cvičení jsem ke stabilitě a síle přidala i dynamiku, z dětského pěnového koberce si udělala flowin, na topení a na dveřích byly neustále přivázané therabandy. Jóga a strečink taky nebyly opomíjeny. A k tomu jsem chodila. Se psem, s dcerou, do města. Sekala jsem trávu, pracovala na zahradě. Snažila se být co nejvíce v pohybu, i když třeba pomalém. Zvyšovala jsem svoji vytrvalost a sílu, chtěla jsem být co nejvíce připravená na to, až budu moct zase vyběhnout. Křivka progresu přestala klesat a začala stoupat.

Po pěti měsících od úrazu a třech měsících od operace jsem zase vyběhla. Ehm, vyběhla. Před půl rokem bych tento svůj výkon během nenazvala. 20 minut jakéhosi pohybu, kdy se moje tělo snažilo vzpomenout si, jak se běhá, a moje plíce, jak se u toho dýchá. (Jo, a to mi přišlo, že na kole už válím)! Inu, což. Ego to skouslo, a tak jsem za dva dny vyrazila zase. A budu vyrážet i nadále. Vím, že zdaleka ještě nemám vyhráno, že specifické cvičení bude i během následujícího půl roku mým blízkým přítelem a kolo mým hlavním sportem. Ale taky vím, že moje běžecká "kariéra" rozhodně neskončila.

Celým tímto svým příběhem jsem chtěla dodat naději a motivaci všem, kteří si právě nějakým úrazem, zraněním procházejí.

• Psychika je 50% úspěchu při sportovním výkonu, ale taky při zotavování se. Nelitujte se, neviňte se. Minulost stejně nezměníte. Každé zranění je špatné, ale berte situaci takovou, jaká je a zamyslete se nad tím, co pro sebe můžete udělat a jak z toho vytěžit co nejvíce.
• Pokud podstoupíte operaci, tak po ní je už jen na vás, jak se k dané odoperované části těla budete chovat (stejně tak ke zraněné). Vyhledejte fyzioterapii (nejlépe zaměřenou na sportovce) a nechte si doporučit vhodné cviky. A pak doma hlavně cvičte. To už za vás nikdo neodmaká.
• Nepodceňujte silový trénink. Třeba to je pro vás momentálně jediná možnost sportu a tak ho berte na milost. On se vám ale odvděčí a při návratu k běhu se do výkonnosti rozhodně promítne. (Doporučuji u něho poslouchat podcasty, to je pak hodina posilování pryč jako nic).
• To, že nemůžete běhat, je vždycky "blbý" a bolí. Ale jestli tu hodinu, kterou byste věnovali běhu, strávíte na rotopedu, plaváním, jógou, rehabilitací, posilováním nebo cpaním se brambůrkami a sjížděním instagramu, je vaše volba a vklad do budoucnosti.
• Tělo potřebuje energii. A potřebuje ji i na kvalitní opravu tkání. Proto nastavení rovnice v hlavě nesportuji = nejím, je cesta do pekla. Jezte. Jezte kvalitně. A třeba vynechat čokoládu po večeři bude lepší než vynechat oběd.
• Nemůžete zrovna dělat žádné kardio? On často i domácí úklid a práce na zahradě dokážou dobře zvednout tepovku. (Mokrý hadr a při vytírání hned jak na flowinu trénujete stabilitu lopatky, plení záhonů to je jeden dřep za druhým a skládání dřeva je optimální na trénink šikmých břišních řetězců, aniž byste si museli kupovat ketlebell).
• Zaměřte se na to, co zlepšit, aby se zranění příště neopakovalo. (Zde se nabízí diagnostika běhu a opět následná návštěva fyzioterapie s doporučením kompenzačního cvičení).
• Při návratu k běhu se zamyslete nad tím, jak dlouho vám trvalo se dostat na váš čas na např. 10 km. Vaše ego bude muset skousnout, že po X týdnech výpadku z běhání daný čas holt nezaběhnete (nebo možná zaběhnete a opět se vyřadíte na další týdny jiným zraněním).
• Jsme konzumní společnost, která chce všechno hned a teď, nejlíp po zmáčknutí knoflíku bez námahy. Bohužel / bohudík tohle ve sportu nefunguje, tam všechny úspěchy mají svůj čas. Tělo máme jen jedno. Je vaše volba, jestli chcete běhat (hýbat se) dlouh,o nebo z těla vyždímat všechno hned teď a pak už jen dožít na růžových prášcích a sport mít jen v televizi.

Rodičovský speciál:

• Mít doma malé dítě není žádná překážka. Děti rády dělají to, co máma a táta, tak se třeba při cvičení přidají k vám. Nebo si s nimi u toho budete muset povídat/podávat různé hračky/sem tam odbíhat, což vám občas naruší cvičební intervaly, ale dá se to zvládnout (navíc vás tím udržují v optimální tepové frekvenci). Nebo jim prostě pustíte na půl hodinu pohádky, což vy i oni taky přežijí 😉.
• Nemůžete si po odmakaném tréninku spočinout v klídku na gauči? Ve výkonu se určitě zúročí a posune vás dál, pokud po hodině vaší aktivity musíte ještě s dítětem na procházku / trénovat s ním na kole / tahat ho na odrážedle. Dítě je tajná zbraň vytrvalců - udržuje vás v pohybu, i když vy už nechcete.
• Ujít 8 km tempem 5 km/hod je vcelku fajn svižná procházka. Ujít 8 km tempem 2,5 km/hod (a třeba ještě s berlemi) a u toho neustále odpovídat na věčné "A proč?"/ podávat pití / vytahovat svačinu / vyndávat a zandávat plyšáky z batohu / zastavovat / nést na koni je dvakrát takový výkon.

Hojení zdar!